Královna jezer

V širém kraji opuštěném další smutný soumrak padá. Dlouhé stíny podmáčených sešlých bříz a pahýlů táhnou bažinatou rovnou plání, mokřadla, kde život utonul. Jako kostěné ruce trčí shnilé dřeviny, které nechytly se stébel trav a klesly na dno zapomnění. Světlo zmírá za obzorem rovinným, tmou ni měsíc nezáří, tiché mlhy chladné, avšak z dálky pláč. Severské končiny nekonečných jezer, neprostupných močálů, zapovězený kout, kde jen smrt vládne. I vítr vyhýbá se prázdnotě, nemá zde komu vlasy hladit, komu zapět. Hvězdy sem nehledí, světlo jen zdáli létem, od podzimu vládne noc a chlad a ozvěny tichého pláče, který nesmrtelně zůstává, aby vypověděl o neveselých událostech jednoho mytického království Jezer...